OBEC PRUŠÁNKY

LIDOVÉ ZVYKY A SLAVNOSTI BĚHEM ROKU

Kulturní rok začínal, alespoň pro chasu, na Štěpána (26.12.). V tento den chlapci opouštěli službu - odtud pořekadlo "Na Štěpána není pána." Chlapci si v obecní hospodě vybírali a dodnes vybírají své zástupce, stárky, kteří je pak reprezentují celý rok, organizují taneční zabávy, starají se o hody a jinou činnost chasy. Dnes se zvolení nových stárků oslavuje jen v Nechorách. Řada zvyků se váže i k dalším dnům až do slavnosti Tří králů, např. na Jana evangelisty (27.12.) se žehná v kostele víno.

Masopust

Období masopustu od Nového roku až do Popeleční středy bylo provázeno pořádáním četných plesů (např. ples hasičů, žen, sdružení rodičů, chasy). Při krojovém plese je sál vyzdoben květinami a zahajuje se Moravskou besedou. Od ostatních plesů se lišil pořádáním tomboly.

Fašaňk neboli konec masopustu byl ve znamení velkého veselí. Po tři dny se tancovalo a zpívalo. Součástí úterní zábavy bylo válení "dyní". Při tomto obřadním tanci se musely dvojice válet co nejvíce po zemi, aby narostly velké dýně. V pondělí a úterý chodili po vesnici "maškarádi", kteří před domem zpívali fašanskou písničku Pod štable, pod štable. Zpívající byli pohoštěni oblíbeným fašaňkovým pečivem - koblihami a "smaženkami", zvanými též "paprčky" a obdarováni slaninou a vajíčky.

Velikonoce

Velikonoce patřily tradičně k radostně očekávaným svátkům - probouzelo se jaro. Vynášení smrtky na Smrtnou neděli zaniklo, ale dodnes světí kněz na Květnou neděli kočičky, třebaře dnes málokdo věří, že by za bouřky ochránily posvěcené kočičky dům před bleskem.

Zelený čtvrtek je příležitostí pro všechny chlapce školního věku. Toho dne na znamení smutku nad Kristovou smrtí zmlknou až do Vzkříšení zvony a jejich zvonění je nahrazeno klepáním. Hlučení a hlomození za současného pohybu aktérů mas však předkřesťanský původ. Měli ochránit vše, co bylo unitř kruhu, před nepříznivými silami. Chlapci se scházeli u kostela a aby stihli obejít celou vesnici, rozdělili se do dvou skupin, z nichž jedna se vydala na Kopeček, druhá směrem na Konec. Každou skupinu vedl nejstarší chlapec a s ním šli ostatní seřazení podle věku.

Starší chlapci měli tragače, mladší klepače a ti nejmladší na konci řehtačky. Průvod obcházel vesnicí bez zastávek, bez zpěvu a bez říkání. Poslední obchůzka se uskutečnila v polovině padesátých let minulého století a za totality mohli chlapci obcházet jen kolem hřbitova. Klepání po vesnici bylo obnoveno až v roce 1990 a doznalo některých změn Nadále je organizují ministranti, ale obchůzky se občas zúčastňují i děvčata. Řehtačky, klapačky a krkače jsou většinou majetkem fary. Klepači vychází ze dvora fary, při každém hrkání obejdou jeden úsek vesnice a u všech křížů a soch světců, které mají na trase, zpívají nábožnou písničku:

My klekání (poledne) zvoníme, tím památku činíme,
že Kristus Pán pro nás umřel a pro nás na kříži trpěl (pněl).
Přehořkou smrt podstoupil, by nás hříšné vykoupil,
všechny naše nepravosti ráčil na sebe vzíti.
Proto milý křesťane, modli se Anděl Páně,
by nás Pán Bůh vždy zachoval na přímluvu Marie.

Nyní obchází hrkači vesnici dvakrát na Zelený čtvrtek, pětkrát na Velký pátek a třikrát na Bílou sobotu.

Na Bílou Sobotu navečer se slaví vzkříšení. Průvod s velebnou svátostí chodil po osadě. Tento den se vzpomínalo na všechny padlé v obou světových válkách.

O velikonoční neděli si dodnes nechávají lidé při mši svaté posvětit vajíčka a pečivo, o které se doma rozdělí, jednak aby se všem dostalo posvěceného jídla, jednak aby všichni našli cestu k domovu. Děvčata v neděli barvila a vyškrabovala vajíčka, nejoblíbenější byla barva karmínová nebo modrá. Později kraslice vyškrabovaly některé ženy na zakázku a dnes se již vajíčka barví v cibulové slupce a zdobí kupovaným obtiskem.

Na velikonoční pondělí chodí děti "po šlahačce", zejména po rodině, spolužačkách a ti odrostlejší tam, kde mají dívky. Dospělí muži už tuto obchůzku několik let nevykonávají. Povědomí, že se má "šlehat" jen do pravého poledne, se sice udržuje, ale nedodržuje, takže někteří "šlaháči" se vracejí domů až v nočních hodinách. Úterní šlahačka dívek a žen už dávno zanikla, stejně jako taneční zábava, kterou až do 2. světové války mívali v neděli po Velikonocích odvedenci.

Poutě

Boží tělo je sice církevní slavnost, obsahuje však četné atributy (vysypávání trasy kvítím) lidové víry. Poslední průvod Božího těla přes obec se uskutečnil v roce 1960. Od té doby se mohl odbývat jen v areálu kostela, neboť byly zakázány veškeré hromadné poutě a procesí. Slavnost s průvodem po vesnici a s modlitbou u čtyř oltářů byla obnovena teprve v roce 1990.

Poutě patřily rovněž k ročnímu koloběhu. děti chodily za 1. republiky do Týnce na pouť k Panně Marii Pomocné. Duchovní správce se pokusil na tuto tradici navázat v roce 1981, kdy se, po mnohaleté odmlce, vypravil velký průvod dne 17.5. 1981 do Týnce. Od května do října se konaly mariánské poutě v Žarošicích. Cesta z Prušánek vedla přes Čejkovice a Čejč a se zastávkami u každého křížku, kde se poutníci pomodlili Otčenáš, trvala dva dny.
Také v současnosti jsou poutě mezi obyvateli oblíbeny. K poutím můžeme řadit i prosebná procesí do polí na svátek sv Marka (25.4.). Jednou ze zastávek tohoto procesí byl i sv. Urban v Nechorách.

Začátek září je již tradičně spojen se zarážáním hory, letitou slavností vinařů. V době sklizně hroznů následuje vinobraní, které mívalo formu výletů do blízkých Nechor, pořadanou chasou a hasiči, při níž následovala taneční zábava.

Hody

Hody jsou bezpochyby nejslavnostnější událostí roku. Místní kostel sv. Isidora byl vysvěcen na sv. Martina (11. listopadu) a v tomto termínu se slavily hody až do roku 1980, pak došlo ke změně:

"Prušánecké chase se nelíbily dosavadní, starobylé a tradiční svatomartinské hody na podzim. Chasa požadovala hodovou zábavu v létě, kdy je teplo a mohou tancovat venku v krojích. Dědina se zprvu bouřila a nesouhlasila s přeložením hodů, proběhla dokonce hlasovací anketa se záporným výsledkem, ale všechno bylo marné a zbytečné. Mladým i starým nejde dnes u nás o církevní slavnost s duchovní náplní, chtějí jenom vnější parádu a tak se letos poprvé slavily v Prušánkách letní hody 16. srpna. Protože bylo po svátku Nanebevzetí Panny Marie, dali jsme jim v kostele mariánský ráz."

Proti změně termínu byly zejména ženy, neboť v teplém letním počasí se špatně uchovává maso, koláčky i krémové cukroví, které na žádných hodech nesmějí chybět. Nakonec stoupenci změny prosadili "svou" a první hody "pod zeleným" se slavily v roce 1981 a místním se zalíbily, mimo jiné pro velkou účast jak domácích tak i přespolních. Symbolem hodů je "mája". Pro máju jezdí stárci s celou chasou buď do Tvrdonic, do Mutěnic nebo do Dolních Bojanovic. Kolem máje se buduje "zelené" - ohrazení tanečního prostoru s besídkou pro muzikanty.

Dívčí vínek má poměrně krátkou historii, v Prušánkách se poprvé uskutečnil až v roce 1980. Podoba dívčích dívků je ve všech podlužáckých lokalitách přibližně stejná. Dívčí vínek je přehlídkou společenských toalet, takže bývá hojně navštěvován "súdnú stolicú".

Advent a vánoce

Advent je období půstů a ranních modliteb - rorátů, nekonají se proto žádné taneční zábavy. Advent byl rovněž časem pracovních besed - předení konopí, draní peří, "vyšustování" kukuřice, které měly formu sousedské výpomoci. Ukončení společné práce bylo spojeno s hostinou - aldamášem, při němž se vedle jídla, pití, vyprávění a zpěvu oddávali i tanci. Nelze vzpomenout také tradiční zabijačku, která dodnes patří k těm příjemnějším stránkám zimního období.

Vánoce měly svoji hlubokou symboliku i v obyčejném životě: Od rána se lidé i zvířata postili a vše se připravovalo k slavnostní večeři. Na čistě prostřený stůl se položila slaměnka naplněná všemi druhy obilí, petrželí, cibulí a česnekem, nesměly chybět křížaly, ořechy a jablka. Večeře se snesla na stůl všechna najednou, aby hospodyně nemusela vstávat od stolu, neboť by jí drůbež špatně nesla. Po východu první hvězdičky začala večeře společnou modlitbou. Celý Štědrý den byl opředen kouzly a pověrami. Po večeři se chodívalo koledovat. Nejprve malé děti, jejihž zpěv se mísil s koledováním žebráků. Významným koledníkem byl obecní pastýř. Při obchůzce práskal bičem a troubil na volský roh.

Největším svátkem byl Boží hod, den narození Ježíše Krista. V ten den vytruboval ponocný ve čtyři hodiny ráno koledu Narodil se Kristus Pán a všichni spěchali do kostela na jitřní. Jakákoliv práce byla přísně zakázána, kromě kostela se nikam nechodilo a hluboko v předminulém století se údajně dobytku zavazovaly tlamy, aby "žvácháním svatosť toho dňa neznesvěcoval".

Po Božím hodu přichází opět svátek svatého Štěpána a celý koloběh se opakuje.

Údaje jsou čerpány z knihy Prušánky - vinařská obec Podluží