Čteme z prušánecké kroniky – rok 1917

Zpravodaj 1/2015:

Zase nová rekvizice, tentokrát na peníze. Rakouské úřady vydaly nařízení, že se mají občané zúčastniti na upisování válečných půjček. Bylo slibováno všechno možné. Byly dělány přednášky o výhodách válečných půjček. Byla zaručována bezpečnost, jistota a vysoká procenta z válečných půjček. K tomuto účelu byla použita i kazatelna, kdež se nabádalo k hojnému upisování válečných půjček. Zprvu někteří občané upisovali, což ale nestačilo. Proto přišlo nařízení, že se musí upsat půjčky. Lidé byli předvolávaní do obecní kanceláře, kdež jim bylo všelijak vyhrožováno, jen aby se upsali.

Obec sama upsala 99.000 korun, záložna Reifeisenka upsala 85.000 korun, Občanská záložna upsala, i na kostel bylo upsáno (kronikář se ale zřejmě nedozvěděl přesné sumy, protože tyto nejsou v kronice uvedeny). Kolik jednotliví občané upsali, to se neví, ale bylo toho dosti.

Občané Jan Seják č.271 a Čech Antonín č.16 byli předvolaní na hejtmanství ohledně III. Válečné půjčky. Tam jim bylo řečeno, aby se upsali a sami působili na druhé občany, a zároveň jim bylo řečeno, že nemusí, ale jestli neupíší, tak že budou donucení horším způsobem.

Roku 1917 přišlo od politické zprávy nařízení: Vzhledem k nedostatku krmiva pro dobytek nesmí se na slavnosti Božího těla posypat silnice kvítím a mateřinkou, že se to má dát dobytku sežrat. Toto nařízení svědčilo o ubohosti rakouských úřadů a bylo pro naše občany jenom předmětem posměšků, neboť i ten nejhloupější venkovan dobře ví, že krávy nechtějí žrát kvítí ani mateřinku.
Roku 1917 přede žněmi přišlo nařízení od okresní politické správy, aby bylo provedeno odhadování budoucí sklizně. Jako odhadci byli určeni: Čech Antonín č.16, učitel z Dolních Bojanovic, Hřebačka Matěj č.102 a místní správce školy Alois Kučera. Výsledek této komise byl takový, že všechna budoucí úroda byla následkem dlouhotrvající sucha na nejhorším stupni. Ve vícero případech sypalo obilí pouze jeden metrák z plochy jedné měřice. Člověk nevěděl, co napřed. Něco musel nechat na setí, něco na mletí a ostatní schovat před rekvizicí, která nenechala na sebe dlouho čekat. Veškerá úroda byla zabavena státem.
Dle nařízení ministerstva zásobování bylo předepsáno na dospělého 40 dkg a na nedospělé 20 dkg chleba denně. Toto nařízení bylo jen na papíře. Ve skutečnosti si pomáhal, jak kdo mohl. Nemajetní dostali sice poukázky (chlebenky, cukřenky atd.) na životní potřeby. Což jim bylo ale málo platné, neboť nedostali na ně obyčejně nic koupit.
Když byla provedena rekvizice, tu bylo něco málo zásob ponecháno některému obchodníku, který to směl prodávati, ale jenom na lístky. Opozdil-li se kdo, tak nedostal nic. Lístky měl, ale jíst neměl co. Rolníkům se nevedlo lépe. Kdo se přiznal, že něco má, tomu bylo běda.

Rekvizice mu nechala jen předepsané množství a ostatní musel všechno odevzdat. Kdo se nepřiznal, kolik má zásob, ten byl na tom lépe. Ale musel zase umět všechno dobře schovat.

Žně byly v roce 1917 špatné, ale sklizeň bramborů byla ještě horší. Brambory byly drobně a urodilo se jich na měřice pouze několik pytlů. Lidé byli nuceni si schovat brambory na semeno ku příštímu roku. Prasatům se brambory vůbec nedávaly. A lidé si dovolili brambory jíst pouze v neděli a vyminečně na snídani ku kávě.
Nebohá matka, která měla četnější rodinu. Já su hladný, já su hladný, ozývaly se vyhladovělé děti. Chleba málo, erteplí málo, všeho málo, vzdychá ubohá matka. Čert aby tů vojnu sebral, i toho, co ji začal, kleje mezi zuby. Potahu není, mužských sil není, jídla není, šatů není, botů není (už se chodilo v dřevákách), ničeho není. Samé žalostné stesky slyšet odevšad. Snad to ani nevydržíme. Vojíni přijíždějí na dovolenou z italské fronty. Přijíždějí hladoví, otrhaní. Špinaví a všivaví. Avšak co doma? Ani se pořádně nenají. Pomůže něco na poli poorat, zaset a jde zase za svým „zaměstnáním“ – vraždit, bídačit a nechat se od vší žrát. Hladový došel, hladový odešel. Už nebylo ani tolik pláče při loučení, jako na začátku války. Lidé otrnuli a zvykli si na všechno. Roku 1917 na podzim přišlo nařízení od okresní politické správy, že se nesmí na svatby a na hody péci koláče ani maso. Toto zbytečné nařízení nikdo nerespektoval. V první řadě nebylo co péci, a kdo měl, ten se neptal. Svateb nebylo, ale hody si udělal jaké kdo mohl, byly ovšem bez muziky.
Nejhroznější doba ve světové válce byla v roku 1917 po žních až do žní v roku 1918. Ale o tom až příště.

                                                                     Z prušánecké kroniky přepsala Jana Kamenská

Mohlo by se vám líbit...