Čteme z prušánecké kroniky: světová válka
Zpravodaj 4/2013:
Rok 1914 se vyznamenává strašnou událostí, která pohnula celou Evropou, ba i celým světem, neboť stihlo lidstvo takové neštěstí, jaké jen stihnout může.
Stalo se to, na co se už evropské velmoci dávno chystaly. Dne 28. června roku 1914 byl zavražděn v Sarajevě následník rakouského trůnu arcivévoda Ferdinand. Tento habsburský ničema byl největším nepřítelem českého národa, takže si nic jiného nezasloužil. V den jeho pohřbu na prušánské zvony celou hodinu nepřetržitě bylo vyzváněno.
Mezi lidem prosakovaly všelijaké zprávy, ale nikdo neuměl vysvětlit, co z toho vzejde. Ale ticho bylo jako před bouří. Rakouská diplomacie chystala něco, co tu ještě nebylo… pokořující nóta Srbsku… Ultimátum Srbsku … a dne 26. července roku 1914… vypovězení války Srbsku…
To všechno se odehrálo v několika málo dnech. Těžko, těžko se nám dýchalo, a v nejbližších dnech už přicházely svolávací lístky, které znamenaly prý částečnou mobilizaci. Nebylo to tak zlé, pouze několik mladých mužů bylo nuceno opustit svoje drahé rodiny. Trochu jsme si oddechli… ale … ne na dlouho.
Dne 31. července byly rozvěšeny návěstí se začátečními slovy: Mým milým národům… atd. Byl to manifest vydaný od císaře Františka Josefa I. k národům říše rakousko – uherské. Znělo to jako výsměch českému národu, kterému byla láska Habsburků známá. Po vyvěšení manifestu se už nikomu nechtělo do práce, neboť se čekalo, co nám přinesou nejbližší hodiny. Dne 31. července roku 1914 o 10 hodinách večer přišel starosta Martin Kurka do obecního hostince se slovy: „Už je to tady“. Všeobecná mobilizace do 38 let. Ono nařízení přivezli páni od úřadu z Hodonína. Mělo se bubnovat hned, ale vzhledem k pokročilé noční době to bylo odloženo až na ráno. Roku 1914 dne 1. srpna bylo vybubnováno obecním strážníkem Fabianem Bůškem, že se nařizuje všeobecná mobilizace do 38 let, a že se má každý mobilizovaný vojín do 24 hodin dostaviti ku svému pluku. Nikdo nevypoví, nikdo nevypíše tu hrůzu, která následovala po tomto osudném vybubnování. U každých dveří, u každých vrat bylo viděti uplakané ženy, děti, rodiče a ostatní příbuzné. Nebylo toho, kdo by plačící potěšil. Snad nebylo domu, kde by se mohlo říct, že je jim to lhostejno. Vždyť to čekalo skoro na všechny. Zbýval jen jediný den k pobytu mezi svými drahými. Ten den uběhl jako voda, ale v pláči a nářku, který nebral konce. Nadešel smutný večer, který opět byl vyplněn pláčem. Večer loučení s příbuznými, známými, sousedy, kteří ještě nemuseli. Svobodní hoši s truchlivými písněmi se loučili se svojí rodnou obcí a se svými milenkami. Pozdě v noci se šlo spát a mnohý ani oka nezamhouřiv, ani nespal.
Na 180 junáků, mladých mužů a svobodných chlapců bylo násilím vyrváno z náručí svých drahých. Neúprosná rakouská soldateska slavila svoje orgie. Násilí a jenom násilí, to bylo heslo rakouské vlády. 150 mužů se jde bít za vítězství Vídně a Berlína, proti své vlastní krvi, proti Slovanům. 150 mužů odchází do války, kterou vyvolal krvavý Habsburk. 2. srpna 1914 nadešla smutná neděle, den rozloučení, a pro mnohého poslední den, kdy mu bylo možné vidět svoji rodnou obec.
Zase u každých dveří a u každých vrat stály uplakané ženy, matky a děti. Poslední polibek, poslední sbohem. Poslední slova: “Vrať se nám brzy, tatíčku, vrať se nám brzy, manželi drahý, vrať se nám brzy, drahý synu náš.“ Vroucné to přání všech odcházejících i všech, kteří zůstali doma. Těžko se loučí šohaji se svými milenkami… Odcházejí. Kdy se vrátí? A vrátí se vůbec? Těžká otázka, na kterou jest těžká odpověď.
Jedni jeli časně ráno, “aby nezmeškali“, druzí trochu později, ale do poledne nebylo už ani jednoho, který patřil do mobilizace, doma, neboť už se objevil četník, který popoháněl ty, kteří se snad o pár minut opozdili.
Prušánky jako po vyhoření…
Poplakali si ještě mnozí, ale pomalu se smiřovali se svým osudem. Vžili se lidé do situace a odevzdávali vše do vůle Boží. Tak pomalu uběhlo několik dní. Časopisy oznamovaly vzájemné vypovídání válek států jeden druhému.:
- srpna …… Německo Rusku
3. srpna …… Německo Francii
3. srpna …… Německo Belgii
4. srpna … …Anglie německu
6. srpna …… Rakousko-Uhersko Rusku
6. srpna … …Srbsko Německu
7. srpna … …Černá Hora Rakousku-Uhersku
10. srpna ……Francie Rakousku-Uhersku
12. srpna…… Černá Hora Německu
12. srpna ……Anglie Rakousku-Uhersku
13. srpna … …Egypt Německu
23. srpna …. ..Japonsko Německu
24. srpna…. . Maroko Německu
25. srpna ……Rakousko-Uhersko Japonsku
28. srpna … …Rakousko-Uhersko Belgii
Rakouská vojska vítězila na všech frontách, alespoň podle zpráv od generálních štábů. Doma se chopily práce ženy, děti a starci. České pluky odjížděli na fronty, proklínaje všechno a dávajíce se do zajetí, jakmile se naskytla příležitost. Čas od času přicházely zprávy o velikém úspěchu rakouských vojsk, o dobytí té či oné pevnosti. Vítězství tato byla v Prušánkách s náležitou poctou oslavena, s vyvěšením černo-žlutých praporů.
A tak jsme válčili, jako by to bylo odjakživa naše řemeslo. Světová válka pokračovala stále zuřivějším tempem. Nadešlo září, rakouská vojska vítězně ustupovala do připravených pozic. Už přicházely polní lístky od vojínů z front, ve kterých byly vypsány útrapy válčících vojínů. Když takový lístek přišel, tak to vypadalo jako svátek v rodině, všude plno radosti nad tím, že jejich miláček ještě žije. Dopisy šly někdy pravidelně, ale někdy celou dobu nebylo o tom neb onom ani slyšet. Největším potěšením bylo pro domácí, když se dostal jejich syn či otec do zajetí. Všichni byli rádi, že je za větrem.
Blížil se ponurý podzimek, který byl dosti deštivý, což bylo pro vojíny v bitevní čáře pravým peklem. Mnoho jich bylo, co se sami postřelili anebo jinak poranili. Hlad, déšť, zima a vši, to byly slasti vojáků na frontě. Na smrt zmožení vojáci padali, ale hned byli pobízeni důstojníky rakouskými revolvery kupředu. Obecní kronikář sám měl být dne 30. srpna roku 1914 důstojníkem zastřelen. Avšak ještě téhož dne utekl do ruského zajetí. Mnoho vojáků se utopilo v polských řekách a močálech. Po drahách jezdilo povětšině jenom vojsko. Zdraví na frontu a ranění s rozsekanými a rozstřílenými údy z fronty do nemocnic.
Roku 1914 na počátku října byla povolaná II. výzva od 38 do 42 let. Smutné bylo loučení starých otců se svými rodinami ve vícero případech dosti četnými. Opět pláč, nářek a přitom tiché proklínání všech císařů a celé války. Šli doplniti zdecimované rakouské pluky, které byly od Rusů a Srbů z velké části rozstříleny a zbytky pozajímány, takže mnohý pluk některou dobu vůbec neexistoval. První přišel do zajetí Hřebačka Ludvík, vojín od dragounského pluku č.11. Dne 23. srpna roku 1914 byl raněn a zajat na ruské frontě. V měsíci listopadu začalo opětné vypovídání válek, a to následujícími státy:
- listopadu 1914 Rusko Turecku
5. listopadu Anglie Turecku
6.listopadu Francie Turecku
12. listopadu Turecko vypovědělo „svatů vojnu“.
První oběti války už byli tu. V polovici listopadu roku 1914 padl mládenec Pavel Čech, vojín od 3. pěšího pluku. Dne 3. prosince roku 1914 u Čenstochova, byv raněn do břicha, vojín od 8. pěšího pluku Štětka Matěj. Zemřel v nemocnici ve Vídni. Tyto první oběti vyvolaly veliké vzrušení mezi obyvateli prušánskými. V postižených rodinách, když přišla zpráva o smrti jejich miláčků, se odehrávaly srdcervoucí scény. Nebohé matky, ženy, otcové. Děti šeptají modlitbu za svojého tatíčka, který v daleké cizině dříme věčný sen. Válka byla proklínaná, i ti, kdo ji vyvolali. Těžká atmosféra války tížila kdekoho.
Přikvapily vánoční svátky, Štědrý večer, smutné vzpomínky na své milé, kteří v tu dobu dleli bůhví kde po všech frontách, proklínajíce celý svět.
Pokoj lidem dobré vůle… avšak na frontách se vraždilo na rozkaz císaře, který chtěl s pomocí boží zvítězit.
