Nepodařené divadlo, nebo nejkrásnější hra?
Ten večer, kdy měla proběhnout vánoční besídka s hrou o hledání noclehu, byl sál plný rodičů a příbuzných. Malý Jirka prožíval Vánoce ze všech nejintenzivněji. Konečně zhasínají světla, rozevírá se opona a na scénu vstupuje Josef, který něžně podpírá Marii. Silně zatluče na dřevo kulisy představující dveře hostince. Jirka, který hraje hostinského, je uvnitř, očekává je.
„Co chcete?“ ptá se Jirka a otevírá vrzající dveře.
„Hledáme nocleh!“
„Jděte jinam! Hostinec už je plný!“ Jirka hraje sice trochu staticky, ale jeho hlas zní rozhodně.
„Pane hostinský, už jsme se ptali všude. Jsme na cestě dlouhou dobu a jsme k smrti unavení!“
„V tomto hostinci místo není!“ opakuje Jirka se zarudlou tváří.
„Prosíme vás, dobrý muži, přijměte aspoň moji manželku Marii. Čeká dítě a potřebuje si odpočinout. Jsem si jist, že nějaký koutek pro ni najdete. Nic víc než malý koutek!“
V tomto okamžiku se hostinský poprvé zarazí a dívá se směrem k Marii. Následuje pauza, dost dlouhá na to, aby se diváci šeptem ptali, co se to děje.
„Ne! Jděte dál!“ ozve se zezadu nápověda.
„Ne!“ opakuje Jirka automaticky. „Jděte dál!“
Zklamaný Josef k sobě přitiskne Marii a utěšuje ji. Maria pokládá hlavu na jeho rameno a oba se začnou od hostince vzdalovat. Co to? Jirka však nepřibouchne bránu, jak by správně měl, ale zůstává na prahu hostince a nemůže odtrhnout pohled od ubohé dvojice. Má otevřená ústa a čelo zbrázděné starostí o ty dva. Do očí se mu hrnou slzy. Najednou vykročí ze dveří a mimo předepsaný scénář hlasitě zavolá: „Josefe, neodcházej! Vrať se i s Marií!“ A dodává: „Můžete bydlet v mém pokoji.“
A bylo po hře. Podle některých diváků prý Jirka všechno zkazil. Ale jiní, a těch byla většina – tvrdili, že to byla nejkrásnější vánoční hra, jakou kdy viděli.
Když jsem četl tento příběh, napadlo mne, že by mohl potěšit a povzbudit i vás. Nejen v divadle, ale i v životě hrajeme každý svou roli. V divadle je role určena autorem. V životě hledáme své místo a každý den se rozhodujeme, co a jak řekneme, uděláme, zařídíme, jak se zachováme v té či oné situaci, k tomu či onomu člověku (sympatickému či nesympatickému), se kterým se setkáme. Rozhodujeme se mezi dobrým a špatným, mezi méně dobrým a lepším. Jestli druhému pomůžeme, nebo ho odmítneme (jdi pryč, nemám na tebe čas, náladu…).
Na světě jsme proto, abychom ho zkrášlovali, abychom si navzájem pomáhali a život ulehčovali v těch nejrůznějších trápeních a problémech, které přicházejí. Vybízel nás k tomu i papež František ve svatém roce milosrdenství, který jsme letos prožívali. A k tomu, abychom byli sami sebou, je třeba někdy odvahy – změnit svou roli, kterou hraji (na kterou jsem si už zvykl nebo mi ji vnutilo okolí), pozměnit svůj plán, vybočit ze zajetých kolejí, zastavit se a nechat promluvit srdce, které mi řekne, jak se správně rozhodnout, jak se správně zachovat: Právě teď můžeš prokázat dobro, využij šanci, kterou máš, už se nikdy nevrátí. A ty sám tím povyrosteš – staneš se víc člověkem.
Kéž bychom to dokázali, a to nejen teď o Vánocích, kdy nám to jde snadněji, ale po celý rok – využít šance ke konání dobra (i když se přitom zdržím nebo umažu nebo…mě to bude něco stát). Pak bude na světě o něco více světla a bude se nám také lépe žít, zažijeme totiž opravdovou radost.
Radostné Vánoce i další rok, který máme před sebou!
Vít Hába, farář
