Střípky z farní historie……tentokrát o zvonech   

Zpravodaj 4/2019: Zvony bývají málo vidět, ale jsou stále přítomné svými zvuky, a těmi  jakoby zdálky doprovází život člověka. Měly od pradávna  nezastupitelnou úlohu v duchovní i  časové orientaci člověka. Polední, ranní a večerní zvonění nejen svolávalo k modlitbě, ale určovalo i rytmus dne – vstávání či dobu poledního jídla nebo ukončení dne. Zvon byl a je považován za bohoslužebný předmět, který zprostředkovával kontakt “mezi nebem a zemí”, pravidelně vyzýval k modlitbám nebo rozjímání. Už to naznačují i názvy zvonění: „Anděl Páně“ či „klekání“, nebo páteční zvonění ve 3 hodiny odpoledne, kdy se připomíná Kristova oběť.  Zvon také  chránil před nebezpečím –  ať už šlo o hrozbu živelnou (oheň, krupobití, bouřka, povodeň, požár) nebo hrozbu válečnou (vpád nepřítele). Mimořádně se také hlasem zvonu oslavoval konec války nebo slavné výročí. Umíráčkem se oznamuje úmrtí. O prušáneckých zvonech víme z kroniky to, že je potkal v době válečné stejný osud jako mnohé jiné zvony. Zvon Sv. Jana Nepomuckého  a umíráček Panny Marie byly odebrány k válečným účelům už v době 1. světové války. Ty byly pak nahrazeny zvony novými, ale v roce 1942 je čekal stejný osud. Jediný umíráček P. Marie zvonil celou válku. V r. 1947 byly posvěceny tři nové zvony. Největší Sv. Isidor, druhý zasvěcený Božskému srdci Páně, třetí Sv. Martinu. Dříve se musely zvony rozezvučet mechanicky a často tuto funkci zvoníků zastávali varhaníci. V r. 1950 bylo zavedeno elektrické zvonění.

Chtěla bych popřát k vánočnímu období i do dalšího roku, abychom zvuk zvonů brali jako výzvu, že si máme vážit každého dne, který můžeme prožít, než zazvoní umíráček nám.

Za farníky Jitka Omelková

Mohlo by se vám líbit...