Strom slibu

Zpravodaj 3/2017:

Za lesem na vršku, kousek od staré cesty do neznáma, leží veliká louka. Kamenem byste ji nepřehodili a za chvíli neobešli. Uprostřed té louky, osamocen, stojí vysoký a silný strom, co ho ani pět párů dětských rukou neobemkne. V jeho koruně až tam na vršku, kde začíná nebe, jsem seděl s pánem stromů a pozoroval západ slunce.

„Už jsem ti vyprávěl o tomhle stromě, Benedikte?“ prolomil stromový pán ticho větru a zpěv listů.

„Ne ještě ne,“ zpozorněl jsem vytušiv zajímavý příběh.

„Tak věz, že se to stalo dávno před mnohými časy“ rozhovořil se.

„Ale kdy, to ti nepovím, protože my bytostní nelpíme na čase tak jako vy lidé. Až támhle za těmi kopci, a ještě dál leží vesnice a v té žil chasník s rodinou. Nevedlo se jim špatně, chodil poctivě pracovat na panská pole a pokaždé odvedl to, co měl, takže s vrchností neměli neshod. O to větší bylo jejich překvapení, když pro něj přišli zbrojnoši, že pán ho volá do vojenské služby, že bude hájit jeho prapory na straně krále proti vzbouřeným stavům. Chasník se vzpouzel, tvrdíce, že povinnostem vůči pánu vždy dostál, ale že dle práva ve věcech vojenských, je člověkem svobodným. Jenže kampak s právem a spravedlností na žoldáky. Ti měli za úkol přivést každou zdravou ruku, co může svírat meč, a když ne po dobrém, tak po zlém. Chasník se bránil, seč mu síly stačily, ale co zmohl proti přesile ozbrojenců? Dovlekli ho do tábora a za přísného velení z něj začali dělat poslušného vojáka jeho výsosti. Ukazovali mu, jak správně držet štít, kam bodnout či meč zarazit.

Možná by se časem z chasníka stal bezduchý stroj, jenž umí jenom plnit své úkoly, nebýt zprávy, která se jako blesk rozšířila po ležení. Vzbouřená šlechta že táhne krajem a pustoší, na co přijde. Byla dokonce vyjmenována místa, kudy se přehnala a jedno z nich bylo i místo, kde žila chasníkova rodina. Strach o nejbližší donutil v noci chasníka vyplížit se z tábora, vzít koně a rozjet se domů. Neumíš si představit tu hrůzu, jenž se mu tam naskytla.“

Pán stromů si povzdechl a na chvíli se odmlčel. „Je nepředstavitelné, čeho vy lidé jste schopni. Chci tě, Benedikte, ušetřit podrobností, tak jenom věz, že nikdo z jeho blízkých nezůstal naživu. Tři dny chodil chasník po lese jak ve snu, zmámen svou bolestí. Nejedl, nespal, jen ustavičně štkal, byl zlomený. Čtvrtý den ho chytili královští zbrojnoši. Pro výstrahu ho za dezerci nechali zmrskat a uvrhnout do žaláře. Aspoň měl čas na přemýšlení o svém osudu. Nevěděl, komu by se měl mstít a jeho bolest stejně přehlušila jakoukoliv touhu po odplatě. Cožpak mu může něco nahradit jeho milované? A cožpak by sám nezpůsobil zase někomu jinému žalost a utrpení ze ztráty blízkých? Dlouho, předlouho rozmlouval s Bohem, naříkajíc pro osud a prosíc o naději. Až ke konci svého věznění nabylo jeho odhodlání pevnosti žuly a v dálce vyšla hvězda života. Už nikdy, napříč veškerým bytím, nepozvedne proti nikomu meč, nezasadí ránu, nezpůsobí bolest. Už musí konečně přestat ten její věčný koloběh, to její věčné stěhování po lidských srdcích.“

„Ach, Benedikte,“ povzdychl si opět bytostný.

„Neumíš si představit, kolik ústrků, příkoří, bezpráví a násilí musel chasník protrpět za to, že nechtěl pozvednout meč, cvičit se v boji. Ale své rozhodnutí ani na okamžik nezradil.

Pak však nastal den hlavní bitvy. Králova vojska se na kopci sešikovala proti vojsku vzbouřených šlechtických stavů. Bylo pondělí, ale možná také neděle, anebo pátek. Koho to zajímá? Jedno motýlí křídel mávnutí je hodnotnější než celá ta vaše bitva,“ odfrkl si pán stromů a já se trochu zastyděl.

„Každopádně bylo ráno a slunce plálo na obzoru, když tisíce zbrojnošů vyrazilo na veliké louce proti sobě. Chasník v drátěné košili, bez brnění, byl postaven do první řady. Měl sice v ruce meč a štít, ale byl pevně rozhodnut je nepoužít. Po tom, co se krajinou rozlehl řev tisíce hrdel a za třepotu korouhví se vojska hnala proti sobě, masa těl tlačila první šik i s chasníkem, dokud nenarazil na hradbu šlechtických těžkooděnců. Pak se rozpoutal strašný boj, lidské peklo, krvavé a děsivé. Chasník svěsil ruce a tiše, s očima upřenými k nebesům, se modlil za spásu nešťastného světa. Střely létaly v přehustém roji kolem, ale jako by byl chasník zahalen kouzelným závojem. Všechny se mu vyhnuly a ani žádný z nepřátel proti němu nezvedl zbraň. Tři hodiny trvala ta strašlivá podívaná pro krále. Tři hodiny tam chasník nehnutě stál, zatímco kolem se oháněla ta s kosou, co jí síly stačily. Po třech hodinách už nebyl nikdo, kdo by mohl pozvednout meč, či prapor. Král a generálové už dávno utekli, a tak chasník byl jediný, kdo tu stál. Odhodil štít a vší silou zabodl meč do trávy, pak pomalu a svoboden odkráčel napříč loukou vstříc slunci. No a po pár letech, Benedikte, přesně na místě, kde zabodl svůj meč, začal vyrůstat strom. Tenhle strom.“ řekl bytostný a láskyplně pohladil jeho kůru.

„Stejně jako tenkrát chasník tu stojí osamocen, nezdolný ve své pevnosti, čelící bouřím a vichřicím. Stejně jako on roste si v nebe vlastní cestou, sám, neporažen. Od pradávna se mu neřekne jinak než Strom Slibu a není lepší místo pro načerpání odhodlání, protože právě zde ho naplnil chasník svou vírou a čistotou, a to jej učinilo nesmrtelným.“

„A co ten chasník?“

„Snad směl začít znovu,“ usmál se bytostný, „snad mu byla dána páska přes oči, jako se dává nenarozeným, aby zapomněli na své životy i bolesti. Či snad teď svůj příběh komusi vypráví. Kdo ví.“ Pán stromů se odmlčel a zahleděl se do dáli, jako by tam chtěl vidět záda odcházejícího bojovníka.

„Víš, Benedikte, nevím, jestli jsi mi dobře rozuměl,“ řekl po chvilce. „Ten strom, to je opravdu jeho zhmotnělý slib, žádný symbol. Je tak silný, že se musel prozářit do viditelné formy. Kdyby ses koukl z dálky, zjistil bys, že strom s korunou má tvar meče vklíněného v zem.“ stromový pán s úsměvem koukal na mé ohromení.

„Svět je skutečnější, než se zdá, viď?“ řekl a zaposlouchal se do zpěvu větru a šumění listů.

A právě u tohoto osamoceného Stromu Slibu letos na táboře naše vlčata a skauti skládali své vlčecí a skautské sliby. Snad se i jejich slib prozáří do viditelné formy, která bude potěšením pro ně samotné a také pro všechny ostatní lidi, které ve svém životě potkají.

Za skautský oddíl Cor Dare Prušánky

Libor Sukup, foto Michal Uher

Mohlo by se vám líbit...